Čertovská práce

Krakonoš byl po ránu rozmrzelý. Pršelo celou noc, jako by někdo překlopil nebeskou vanu na celé Krkonoše. I teď pluly po nebi temné mraky, které nevěstily nic dobrého. Když se Krakonoš zahleděl na šedivé nebe, neudržel se a zaklel.

„Donevetr,“ ulevil si. „Aby to čert vzal!“ řekl hodně hlasitě. Nejspíš v tu chvíli zapomněl, jakou mají jeho slova moc…

V tu ránu se totiž pod stromem zvířil prach, roztočil se rychle dokola, až to svištělo, a najednou tam stál takový pomenší pohublý chlapík se zelenou mysliveckou čapkou na hlavě. Byl celý tak nějak začouzený, nejenže měl umouněnou tvář, ale byl z něj cítit podivný ohnivý odér. Páchl tak trochu jako saze v komíně. Přišel blíž a hned začal úlisným medovým hlasem: „Jmenuju se Tajfl. Co si vzácný pán Krakonoš žádá? Vadí mu něco? Mám snad někoho vzít a odnést do pekla? Nějakého hříšného člověka?“

„Ale ne, to nic neznamenalo, to já jen tak,“ mírnil ho Krakonoš.

„Ó, velectěný pán hor přece nikdy nic neříká jen tak do větru,“ zavrtěl mužík hlavou. „To mi v pekle dobře víme, a proto rádi posloužíme,“ zarýmoval.

Krakonoš přemýšlel, jak se protivného čerta zbavit, když už ho tím zaklením omylem přivolal. Pak si vzpomněl, že mu musí dát tři úkoly – a když ani jeden z nich nesplní, čert se zase vrátí, odkud přišel.

„Vlastně – mám pro tebe takovou prácičku,“ obrátil se na čerta a podal mu kamenný džbán. Kdysi s ním třískl o kámen, až puklo dno a vylomenou dírou bylo vidět na zem. Teď poručil čertovi, ať s ním nanosí vodu na polívku.

Čert běhal s děravým džbánem od studánky ke kamnům v Krakonošově chalupě, ale když doběhl, zbylo vždycky na dně jenom pár kapek, Ať už byl džbánek plný po okraj, cestou se všechna voda vylila. Čert už byl za chvíli celý uřícený, sundával si ten svůj myslivecký tralaláček, utíral si čelo a drbal se mezi rohy. Pak to vzdal. Hrnec na polívku naplnit nedokázal.

„Dobrá,“ řekl Krakonošovi, „není žádné zle. Splním až ten druhý úkol…“

„Vymeť tedy z kamen veškerý popel. Už mi špatně táhnou.“ Krakonoš se usmál, a aby to zakryl, rychle si rozcuchal fousy. „Ale musíš to udělat dokonale!“

„Platí! To je pro mě hračka,“ zaradoval se čert. „S ohněm a s popelem pracujeme my čerti moc rádi.“ A hned se hnal ke kamnům. Vzal z uhláku starou peroutku, strčil ruku do kamen a jal se vymetat saze. Lítaly po kuchyni jako divoké vosy. Za chvíli hlásil – hotovo! A náramně se šklebil.

Krakonoš se sklonil ke kamnům, otevřel velká dvířka dokořán a vstrčil hlavu dovnitř. „Ale kdepak, milý čerte, ani zdaleka není vymeteno všechno. Tamhle vpravo a taky vlevo v koutě, a ještě nahoře na platu jsou přilepené saze. Měl by ses polepšit a dílo dokončit.“

„Kdepak, kde? Nic nevidím,“ durdil se čert a nahlížel ze všech uhlů do kamen.

„Musíš tu hlavu do kamen vstrčit,“ upozornil ho Krakonoš.

Jenže ať se čert snažil, jak se snažil, nedokázal svou hlavu dostat dovnitř – překážely mu v tom rohy. I když si ke kamnům klekl a zkoušel to všelijak, vždycky mu alespoň jeden roh zůstal venku. A jednou se dokonce tak zašprajcoval, že nemohl hlavou hnout – ani tam, ani ven. Krakonoš mu musel pomoct, aby ho vysvobodil.

„Tohle nebyl moc dobrý úkol,“ naříkal čert a osahával si odřené rohy. „Zkusíme to do třetice. To už se musí povést!“

Upřel tázavé oči na Krakonoše, který přemýšlel a bafal přitom ze své fajfky.

„Vidíš tamhle ten mladý buk? Listy už z něj začínají opadávat. Ale než přijde zima, potřeboval bych to jeho listí dát do kompostu. Tak mi ho, čerte, z toho stromu sesbírej a ulož tamhle do kůlny. To si ale piš, že nesmíš žádnou větev polámat a ani jeden lísteček nesmí chybět. A koukej, ať jsi do půlnoci hotový, nebo se vrátíš do pekla s nepořízenou.“

„To bude hračka“, pomyslel si čert. „Ten strom není moc vysoký. Tentokrát na Krakonoše vyzraju,“ radoval se. A začal obírat jednu větev po druhé, lísteček po lístečku. Vylezl na strom a velmi rychle otrhával listy. Pak skočil na zem a listí shrabal do tří kupek. Zbývalo jen asi pět větví na samé špičce. Čert se obratně vyšplhal do koruny, jenže tam byly větve slabé, pod jeho tíhou se ohnuly a čert pokaždé sklouzl dolů na zem. Zkoušel to třikrát, pětkrát, osmkrát, ale na konce těch slabých větví prostě nedosáhl.

Čert seděl zničené pod stromem a zlobil se na Krakonoše. „Ty tvé povedené úkoly!“

Krakonoš otevřel dveře do kůlny, pak udělal nad kupkami listí okrouhlý pohyb rukou a dvakrát zadupal. A v tu chvíli se strhl prudký vítr, nadzvedl to listí a nafoukal ho do Krakonošovy kůlny. Rovnou do bedny, který pro něj byla připravena.

Čert umouněný od sazí vstal a zahrozil pěstí poškrábanou od větví na Krakonoše: „Však já se vrátím. Stačí, abys řekl – Jdi k čertu. Nebo – Čert aby tě vzal! Stačí, abys jedinkrát řekl – Pfuj Tajfl, a budu tu zpátky. A na tvé vypečené úkoly se dobře připravím,“ dodal, zatočil se dokola a… zmizel.

Nad Krkonošemi se v tu chvíli rozzářilo sluníčko.