Hodný nebo zlomyslný?
Krakonoš nebyl vždy hodný a laskavý. V Krkonoších i v podhůří se mu německy říkalo Rýbrcoul. Ten měl historicky jiné charakterové vlastnosti. Uměl se pěkně rozzlobit a tvrdě trestat. Býval náladový, tropil si z lidí šprýmy, neprávem je trestal, ba i připravil o život.
Krakonoše v současnosti však známe jako vlídného vládce hor. Jako zastánce chudých a dobrých proti chamtivcům a darebákům. Straní ukřivděným, hájí spravedlnost, pomáhá ubožákům a zahání zlé nemoci.
Dokumenty „Jeho Veličenstva“
Roku 1618 Havel Želanský, helvetský kněz pražský v díle „O zlých anjelích neb ďáblích“ popisuje Krakonoše jako mnicha, „… kterýž Rubical sluje, k lidem přes hory jdoucím přitovarišuje, k nim vlídně se má, aby byli dobré mysli, napomíná, že jim přes hory cestu ukázati a je sprovoditi chce.“ Touto první tištěnou zprávou, jak píše roku 1976 spisovatelka Marie Kubátová v knize „Tucet Krakonošových pobočníků“, přešlo „Jeho Veličenstvo“ (poznámka: rozuměj Krakonoš) z lidového podání do světa psaného slova, z mytologie do historie.
Ve své knize M. Kubátová uvádí i další příklady zmínek o Krakonošovi, např. z díla J. P. Praetoriuse "Daemonologia Rubinzalii Silezii" z roku 1662. Marie Kubátová konkrétně uvádí: „Braniborský učený mistr a básník, vedoucí katedry hádání z ruky na lipské univerzitě, sepsal o jeho kouscích tři svazky pověstí a uvedl horského ducha Krkonoš do povědomí vzdělaného světa. Jmenuje se Rubinzal, ale také Herr Johannes, ein Verwalter des Riesengebirges, stojí psáno na titulní mědirytině knížky.“
O Krakonošovi ve svém díle dále píší např.: J. K. Musaus „Volksmarchen der Deutschen“ roku 1782. Ve vlasteneckém nakladatelství Václav Matěj Kramerius roku 1804 pod titulem „Rybrcol na Krkonošských horách anebo Zakletý a vysvobozený princ. Staročeská myšlenka“. Roku 1837 Josef Jungmann ve III. dílu „Slovníku jazyka českého“, a např. V. K. Klicpera v již zmiňované „Krkonošské kleči“ z roku 1824, ale i dalších dílech jako „Ženský boj“ z roku 1827 nebo „Česká Meluzína“ z roku 1847. Pozadu nezůstal ani J. Kollár v díle „Slávy dcera“ z roku 1832, nebo K. H. Mácha v díle „Předlka“ z roku 1833.
