Kyselo

Něco vám na Krakonoše prozradíme: má rád dobré jídlo, ale sám vaří nerad. Nejvíc si pochutná na obyčejných jídlech, jaká si lidé v Podkrkonoší připravují odedávna.

Když už má hlad, že mu žaludek začne zpívat, zajde si do některého městečka v podhůří a v příjemné hospůdce se pořádně nadlábne. Miluje krajové specialitky a rád je zapije dobrým pivem. Ale když začne být mlsný a jazyk se mu v puse začne otáčet, spěchá do chaloupky, ve které žije Hanče. Tohle děvče má totiž zlaté ruce. Nejenže umí tkát látku, spřádat vlnu, vyšívat, pečovat o svou zahrádku plnou bylinek – ona umí i výborně vařit a péct.

Jednou se u její chaloupky zničehonic objevil Krakonoš. Bafal z dýmky a mlčky se posadil na lavičkou z bílé břízy. Hanče vyšla ven a povídá: „Jéje, kde se tu bereš, Krakonoši?“

„Ále, jdu náhodou okolo a říkám si, co asi děláš, Hanče.“ Sáhl do kapsy, a že on má pořádně hluboké kapsy, a vytáhl pytlík, který příjemně voněl. „Tady jsem ti nasušil pár lesních hub.“

„A to jen tak, pro nic za nic?“ zatvářila se čtverácky Hanče. „Nic ode mne nechceš?“

„Nic,“ kývl Krakonoš, „ale kdybys přeci jenom s těmi houbami něco zamýšlela, udělej prosím tě kyselo. To pravé, krkonošské, která tak dobře umíš.“

„Jemináčku,“ spráskla ruce Hanče, „vždyť já nemám brambory. Do trhu se chystám až zítra a ze své zahrádky jsem už dávno všechny vykopala. A bez brambor by to nebylo pravé kyselo.“

„No,“ usmál se lišácky Krakonoš, „náhodou tu dvě mám.“ A vytáhl ze svých bezedných kapes dvě velké brambory. Z každé jednu.

„To jsou obři,“ zaradovala se Hanče a hned si rozdělala kvásek, oloupala cibuli a začala vařit. Připravila si také vajíčko, houby od Krakonoše a sůl. Pravé krkonošské kyselo je hnědá polévka, která má být tak hustá, že v ní stojí lžíce.

„Propánajána,“ přehrabovala se Hanče v kořenkách, „taky kmín se mi někam rozkutálel. Jestlipak mi ho neodnesli mravenci…“

„Kmín sice po kapsách nenosím, ale vím, kdo nám pomůže,“ natáhl Krakonoš ruku do výšky a hvízdl. V tu chvíli tu byla Sojka. Krakonoš jí něco pošeptal, ona odletěla, ale za chvíli byla zpátky. Nemluvila, jenom doťapala k prázdnému talíři a ze zobáku vysypala hrst kmínu. Bůhví, z které sojčí skrýše pocházel…

Z hrnce s kyselem se kouřilo, Hanče přidala houby a vejce a bylo hotovo. Nalila polévku do talířů až po okraj a vynesla je ven ke stolu u zahrádky, aby trochu zchladla. Ale než vyšli z chaloupky k obědu, uslyšeli nějaké mlaskání. Krakonoš s Hančí se honem šli podívat – a překvapením otevřeli pusu. U stolu stál veliký jelen, šestnácterák, a vylizoval kyselo z talíře… Ani lžíci nepotřeboval.

„No, jen se najez, kamaráde,“ řekl Krakonoš přátelsky. Jelen se na něj důvěřivě díval zblízka svýma velikýma očima. Hanče se smála do zástěry. Jelenovo hlasité mlaskání brala jako velkou pochvalu.

„Tak já si dám místo kysela ty sušené houby, které zbyly, napiju se vody z potůčku, houby mi v břiše trochu nabobtnají a já budu mít pocit, že jsem po obědě,“ řekl trochu smutně Krakonoš a odkráčel k domovu.