Medvěd

Ačkoliv se pan lesní Borovička zabydlel v krkonošské lesovně teprve nedávno, brzy si nejvyšší české hory zamiloval. A kousek přírody si nastěhoval i do hájovny, kterou vyzdobil svými vlastními fotografiemi těch nejkrásnějších zákoutí našich severních hor.

Na svém horském kole projezdil pan lesní snad všechny možné krkonošské cesty a stezičky, dohlížel na zvěř, ale i na turistické značky, aby ukazovaly správným směrem. Stalo se totiž, že se o tyčku se značkami jednou otřel jelen, podrbal si o ni záda, a v tu chvíli ji otočil tak, že ukazovala úplně jiným směrem.

Doplatila na to skupinka turistů, kteří si vyjeli lanovkou na Medvědín a chtěli se vydat až někam k pramenům Labe, ale místo toho pěkně zabloudili.

Pan lesní se oblékal samosebou po myslivecku, ale Hanče a Sojka brzo poznaly, že vzorem v myslivecké módě je mu sám Krakonoš. Pořídil si podobný široký klobouk, a i když neměl tak velkou hlavu jako mohutný Krakonoš, lidé si ho díky klobouku a dlouhému plášti s vládcem hor občas spletli.

Pan lesní se někdy usadil na pařez nad cestou, pozoroval turisty jdoucí kolem a náramně se bavil, jak ho lidé s úctou zdraví: „Pěkné dopoledne, pane Krakonoši.“ A on jim z výše svého pařezového trůnu vlídně pokynul…

Lesní Borovička díky té občasné záměně zažil spoustu neobyčejných příhod. Netušil ovšem, že Krakonoš o tom ví. Že ho občas zdálky dalekohledem pozoruje a směje se tomu. A kam nedohlédne, vyšle sojku. Ta už zvládne zpravodajské služby všeho druhu. Zjistit, kdo, kde, s kým a za koho…, to je pro ni hračka.

Jedna turistka domnělému Krakonošovi nabídla kafe ze své termosky. Lesní upil, zašklebil se a řekl: „To je mi pěkná culifinda…“ A paní odcházela s poznámkou v zápisníčku: „Zjistit, co je to culifinda!“

Jiný pán, který měl dvě dospívající dcery, mu zase během hovoru nabídl jednu z nich za manželku – a nabádal ho, ať si na místě vybere. Byla to ovšem dvojčata k nerozeznání podobná, takže výběr byl prakticky nemožný…

Ale nejpodivnější příhoda se stala na jaře v neděli odpoledne. Poblíž Zlatého návrší dohnal pana lesního udýchaný turista. Běžel z lesa, co mu nohy stačily, rukou si v pase přidržoval kalhoty a malý batůžek se mu házel na zádech. Když uviděl muže v mysliveckém, zamířil k němu. „Pomoc, pane Krakonoši, pomoc!“ volal přerývavě. Honí mě medvěd.“ A ukazoval střídavě do hustého lesního porostu a na myslivcovu pušku. „Tam, tam je medvěd, zastřelte ho, anebo aspoň začarujte, jinak nás sežere!“

„Počkat, prr,“ brzdil ho pan lesní. „Tady nejsme v Tatrách, tady medvědi nežijí. Něco se vám zdálo.“

„Musel jsem si odskočit,“ vysvětloval menší obtloustlý pán, „a najednou za sebou slyším nějaké divné funění. Pak zase zprava a po chvíli zleva – ten medvěd mě obkličoval ze všech stran. Hrůza! Asi se chystal zaútočit.“

„Ale to není možné,“ vrtěl hlavou lesní Borovička. „Ledaže by se – ale ne, to je skoro vyloučené – ledaže by se k nám nějaký brtník zatoulal z Polska...“

Vrátili se pár desítek metrů k lesu a opravdu uslyšeli šramot a dupot. A tak pan lesní na naléhání vyděšeného turisty dvakrát vystřelil do vzduchu. Vtom z houští vyrazil statný kanec a pelášil si to přes louku k protějšímu remízku…

„Tak to je ten váš medvěd,“ smál se lesní. „Obyčejný divočák.“

Večer pak tuhle příhodu vyprávěl Krakonošovi. Ten se posadil a zamyšleně řekl: „Někdo si hraje na medvěda, a jiný zase na Krakonoše… Tady jsem vám, pane lesní, přinesl fungl novou mysliveckou čepici s kšiltem. A vyměním ji za ten velký klobouk. On vám totiž vůbec nesluší,“ usmál se pod vousy Krakonoš.