Lesní požár

Jednou se Krakonoš procházel kolem pramene řeky Labe a pozoroval bílé mráčky na modré obloze, když tu ucítil slaboulinký závan kouře. A na něj je jeho nos pořádně citlivý. Než stačil vytáhnout dalekohled, aby se porozhlédl po okolí, už tu byla Sojka. Třepotala poplašeně křídly a pípala Krakonošovi do ucha nejnovější zprávy: „Právě jsem potkala na mýtině dvě splašené veverky a jednoho vyděšeného zajíce. Říkali, že v lese nad Mechovým jezírkem hoří…!“

Krakonoš se dlouho nerozpakoval a vyrazil tím směrem. A že umí pěkně natáhnout nohy! Při chůzi se opíral o svou dlouhou hůl, se kterou dokáže dělat i menší kouzla.

Sojka nad ním popoletovala. Když byla napřed, sedla si na větev a počkala, ale zobák přitom nezavřela. „Jen aby nám neshořelo Mechové jezírko,“ vykřikovala. „Mám to tam moc ráda,“ tvářila se zoufale a očima popoháněla Krakonoše, který šel za ní a mlčel.

Sojka vylétla na vršek stromu a vykřikla: „Už ho vidím, už ten požár vidím!“ Pak slétla dolů a ulevila si: „Zatracení požárníci!“

Krakonoš se tomu, jak láteřila, musel smát. „Vím, že jsi sečtělá, Sojko, viděl jsem tě několikrát číst noviny a jednou dokonce i knížku,“ řekl uznale, „ale tentokrát tě musím poopravit. Požárnicí nezakládají požáry. Oni je hasí!“

Sojka se pokusila začervenat, ale moc jí to nešlo.

Vtom už Krakonoš uviděl tři kluky, jak seděli kolem ohníčku a chystali se opékat buřty. No, les kolem ještě nehořel, ale kdyby vítr rozfoukal jiskry, tráva kolem ohniště by jistě hned chytila.

„Co to tady tropíte, chasníci nevycválaní,“ houkl na kluky Krakonoš.

Podívali se na něj nepřátelsky. „A co je vám potom, strejdo,“ řekl drze ten nejvyšší z nich.

„Hned to uhaste. Mohli byste zapálit les,“ zlobil se pán hor.

„Túdle nudle,“ otočil se na něj nejmenší kluk. A ten prostřední dodal: „Až naprší a uschne. A až si opečeme buřty!“

Krakonoš se zamračil. Stiskl pevně hůl a dvakrát s ní udeřil do země, až to zadunělo. A v tu chvíli z modré oblohy připlul mráček, zmáčkl se do sebe, ztmavl a začalo z něj pršet. Ale jenom na malém kousku, tak na deset metrů kolem toho ohniště.

„Júú, júú,“ křičeli kluci, „my nemáme pláštěnkůů.“ A běželi se schovat pod stromy. „Dneska přece pršet nemělo,“ divili se.

Krakonoš viděl, že z ohně už nezbyla ani jiskřička, a tak znovu udeřil svou holí o zem. Déšť rázem přestal, mráček zase zbělel a odplul po nebi pryč. A pak se vládce hor otočil a zmizel mezi stromy.

Kluci zůstali stát jako solný sloup a dívali se po sobě. „Páni, že on to byl…, že on to byl… sám Krakonoš!!?“

„A kdo jinej, vy jedni požárníci,“ ozvala se z větve nad nimi Sojka, mávla křídly a odletěla za Krakonošem.